První mluvené knihy v Československu vznikaly pod záštitou nakladatelství Ultraphon – německé společnosti, kterou mohla od roku 1929 zastupovat česká firma Ravitas. Společnost působila primárně jako hudební vydavatelství, ale mezi jejími produkty figurovalo od začátku i mluvené slovo. Nahrávky vycházely na gramofonových deskách. Prvotně se prodávaly jen dovezené kusy, ale v roce 1930 byla v Praze postavena první lisovna desek v Československu. Začala se vydávat i domácí produkce. Mezi prvními deskami s mluveným slovem byl v roce 1930 Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy.
V roce 1932 byla pod vlajkou Ultraphonu zapsána značka Supraphon. Stalo se tak po krachu nizozemského Ultraphonu.
Po druhé světové válce byla firma na základě Benešových dekretů znárodněna a stala se součástí Gramofonových závodů. Stejný osud postihl i první ryze české vydavatelství ESTA, které začalo v roce 1930 také vydávat nahrávky na gramofonových deskách.
Gramofonové závody se za éry komunismu staly jedinou a výhradní společností starající se o produkci hudby i mluveného slova. Konkurence byla prakticky nulová.
O několik let později se pro účely exportu ustálila značka Supraphon (jako samostatný národní podnik funguje Supraphon od roku 1969).
V padesátých letech se v Československu začaly prodávat “nerozbitné” dlouhohrající LP desky (LP= long play). „Elpíčka” dovedla přehrát až 45 minut záznamu na jedné straně. Vycházeli na nich populární čeští autoři jako Jan Werich nebo Jaroslav Hašek.
V Levoči byla dne 28. listopadu 1946 založena tiskárna pro nevidomé pod názvem Slovenská slepecká tlač. Pod její záštitou začaly v roce 1962 vznikat tzv. zvukové knihy pro nevidomé. Dnes společnost funguje pod názvem Slovenská knižnica pre nevidiacich Mateja Hrebendu v Levoči.
Podobně jako ve světě byly tyto knihy nejdříve vydávány na magnetofonové pásce, později na audiokazetách.
I přes přítomnost audiokazet byla v 70. letech minulého století populárnější „elpíčka“. Oblíbená díla vydával Supraphon souběžně na LP i MC. V roce 1972 tak vyšly např. pohádky o Rumcajsovi, Mance a Cipískovi.
Po pádu režimu a zániku monopolu vznikala nová nakladatelství věnující se mluvenému slovu a tehdy už i audioknihám. V roce 1991 byl založen Radioservis a ve stejném roce vzniklo i nakladatelství Audiostory.
V roce 1995 vznikl z nespokojenosti s nedostatkem mluveného slova na domácím trhu projekt Pavla Musila, Spolek Mluvící kniha. Projekt chtěl zprostředkovávat mluvené knihy hlavně nevidomým a jinak zrakově postiženým v odpovídající kvalitě.
V 90. letech minulého století se tedy mezi posluchače začaly šířit nahrávky ve větším množství – nejprve na kazetách, po přelomu tisíciletí převládly také na našem trhu CD nosiče. Podobně jako ve světě začala i u nás v posledních letech CD ustupovat ve prospěch digitálního downloadu.
Kromě komerčních nakladatelství si své postavení drží také Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana i Slovenská knižnica pre nevidiacich Mateja Hrebendu. Tyto dvě neziskové organizace poskytují obsah pouze svým členům na základě jejich zdravotního znevýhodnění.
Co se terminologie týče, v Česku i na Slovensku se dlouhodobě formoval rozdíl mezi audioknihou a zvukovou knihou. Zvukové knihy jsou brány jako nahrávky pro nevidomé, kdežto audioknihy jsou mluveným slovem pro komerční účely.
V roce 2014 vznikla také u nás asociace podporující audioknihy a trh s nimi – Asociace vydavatelů audioknih (AVA). AVA každoročně pořádá anketu Audiokniha roku.
zdroj: blog.audiolibrix.cz (upraveno)
